Renta: rozdíl mezi penzí v papučích a penzí podle vlastních pravidel.

Většina lidí nechce v penzi řešit jen to, jestli zaplatí nájem, energie a léky. Lidé chtějí mít možnost žít. Cestovat, pomáhat dětem, trávit čas s vnoučaty, věnovat se koníčkům, udržet si důstojnost a nezávislost. A právě v tom je rozdíl mezi tím, když člověk do penze jen „nějak dojde“, a tím, když má vlastní rentu promyšlenou jako součást finančního plánu.

Státní důchod bude pro většinu lidí důležitou součástí příjmu ve stáří. Byla by chyba jej ignorovat. Stejně velká chyba je ale spoléhat se pouze na něj. Demografie, stárnutí populace, tlak na veřejné finance a změny důchodového systému ukazují, že odpovědnost za životní úroveň v penzi se bude stále více přesouvat i na jednotlivce a domácnosti.

Důchodová reforma v ČR už přinesla konkrétní změny. Důchodový věk se má postupně zvyšovat až na 67 let a u nově přiznávaných důchodů po roce 2025 se mají postupně upravovat parametry výpočtu, tedy růst důchodů bude pomalejší než dříve. To není důvod k panice. Je to důvod začít se na vlastní penzi dívat jako na projekt, který má mít plán, termíny, kontrolu a vhodné nástroje.

„Renta není produkt. Renta je odpověď na otázku, jak chci jednou žít, až nebudu chtít nebo moci spoléhat jen na aktivní příjem.“

Proč je vlastní zabezpečení na penzi tak důležité?

Každá domácnost má dnes nějaké cíle. Bydlení, rezervu, děti, investice, ochranu příjmu, budování majetku. Penze mezi ně často patří až „někdy potom“. Jenže právě dlouhý časový horizont je u renty největší výhoda. Čas umožňuje využít pravidelnost, zhodnocení, státní podporu, daňové zvýhodnění a složené úročení.

Kdo začne pozdě, musí obvykle dohánět vyšší částkou. Kdo začne včas, může stejný cíl rozložit do delšího období a využít sílu času. A kdo začne včas a zároveň volí správné nástroje, může si vytvořit rozdíl, který bude v penzi cítit každý měsíc.

Proto je důležité přestat se na penzi dívat jen jako na „penzijko“. Penzijní spoření může být součást řešení. Dlouhodobý investiční produkt může být součást řešení. Pravidelné investice mohou být součást řešení. Nemovitost může být součást řešení. Ale až finanční plán ukáže, jak se tyto části mají poskládat dohromady.

Státní příspěvky: základ, který je škoda nevyužít.

Stát podporuje dlouhodobé spoření na penzi několika způsoby. U doplňkového penzijního spoření a penzijního připojištění je jedním z hlavních benefitů státní příspěvek. Od července 2024 platí, že nárok na státní příspěvek vzniká od měsíční úložky 500 Kč. Maximální státní příspěvek je 340 Kč měsíčně při vlastní úložce 1 700 Kč a více.

To znamená, že při správném nastavení může klient získat až 4 080 Kč ročně jen na státním příspěvku. Samo o sobě to nikoho finančně nezajistí na penzi. Ale jako součást dlouhodobého plánu je to benefit, který dává smysl využít. Zvlášť pokud klient stejně ví, že si na penzi potřebuje odkládat.

Důležité je ale říct i druhou část: státní příspěvek by neměl být jediný důvod, proč mít penzijní produkt. Je to podpora, ne strategie. Strategie musí vycházet z věku klienta, horizontu, příjmu, rodinné situace, rizikového profilu a cílové renty. Jinak se snadno stane, že člověk sice „má penzijko“, ale reálně neví, k čemu ho má, kolik mu vytvoří a jestli jeho peníze pracují dostatečně.

Daňové zvýhodnění: další vrstva podpory.

Vedle státního příspěvku existuje také daňová podpora. U penzijních produktů je možné využívat daňové zvýhodnění z vlastních příspěvků nad hranici, ke které už se váže maximální státní příspěvek. Maximální roční odpočet je v rámci podporovaných produktů až 48 000 Kč, což při 15% sazbě daně znamená možnou úsporu až 7 200 Kč ročně.

Daňové zvýhodnění ale opět není samospásné. Není cílem poslat peníze někam jen proto, že ušetřím na dani. Cílem je nastavit takové řešení, které dává smysl pro budoucí rentu, a daňovou podporu využít jako příjemný bonus navíc. Jinak řečeno: daňová úleva má podpořit dobrý plán, ne nahrazovat přemýšlení.

Staré transformované fondy: jistota bez ztráty, ale často i bez reálného růstu.

Velké téma českého penzijního systému jsou staré transformované fondy penzijního připojištění. Ty mají jednu psychologicky silnou výhodu: nemohou klientovi připsat záporné zhodnocení. Pro mnoho lidí to zní bezpečně. Jenže bezpečí je potřeba hodnotit i po započtení inflace.

Podle údajů Asociace penzijních společností ČR bylo ke konci třetího čtvrtletí 2025 ve třetím pilíři celkem 3 902 756 účastníků. V novém doplňkovém penzijním spoření bylo 2 131 090 účastníků, zatímco ve starých transformovaných fondech stále spořilo 1 771 666 účastníků. To znamená, že přibližně 45 % účastníků třetího pilíře bylo stále ve starých transformovaných fondech.

Jinými slovy: téměř každý druhý účastník penzijního systému využíval starý typ fondu, který je velmi konzervativní a často dlouhodobě nepřekonává inflaci. To neznamená, že transformovaný fond je vždy špatně. Pro někoho těsně před penzí může mít konzervativní nastavení své místo. Pro mladšího klienta s horizontem 15, 20 nebo 30 let ale může být příliš nízké zhodnocení zásadní problém.

Největší riziko u dlouhodobé renty totiž není jen krátkodobý pokles na trzích. Velkým rizikem je také to, že peníze sice nominálně zůstávají „v plusu“, ale reálně ztrácejí kupní sílu. Klient má na výpise více korun, ale koupí si za ně méně. A to je přesně důvod, proč má být renta řešena odborně, ne jen pocitově.

Renta není jen penzijní produkt. Je to plán příjmů ve stáří.

Když s klienty řešíme rentu, nezačínáme otázkou, jaký produkt si sjednat. Začínáme otázkou, jak má vypadat jejich život v penzi. Kolik chtějí mít měsíčně k dispozici? Chtějí cestovat? Chtějí pomáhat dětem? Mají nemovitost? Budou mít splacené bydlení? Jaké mají závazky? Jaké mají zdraví, rodinnou situaci a majetek?

Teprve potom má smysl řešit konkrétní nástroje. Penzijní spoření, účastnické fondy, dlouhodobý investiční produkt, pravidelné investice, jednorázové investice, nemovitosti nebo jiná aktiva. Každý nástroj má jinou likviditu, riziko, daňový režim, nákladovost a roli ve finančním plánu.

Renta by měla být nastavena tak, aby klient věděl, odkud budou v penzi přicházet peníze, v jakém pořadí je bude čerpat, jak bude pracovat s rezervou a co se stane, pokud se změní jeho životní situace. Cílem není vytvořit složitý dokument. Cílem je mít jednoduchý a srozumitelný plán, ke kterému se dá pravidelně vracet.

Penze v papučích, nebo penze s možností volby?

Obrazně řečeno, je rozdíl trávit penzi v papučích proto, že člověk chce odpočívat, a trávit ji v papučích proto, že si nemůže dovolit nic jiného. Každý má jiné představy. Někdo chce cestovat po světě, někdo chce chalupu, někdo chce pomáhat dětem, někdo chce mít klid a jistotu doma. Všechny varianty jsou v pořádku, pokud jsou výsledkem svobodné volby, ne finanční nutnosti.

Právě to je smysl renty. Nedělat z každého investora. Nedělat z každého odborníka na fondy. Ale pomoci lidem vytvořit si takovou finanční pozici, aby měli v budoucnu více možností. Renta není o tom být bohatý za každou cenu. Je o tom nebýt odkázaný jen na systém, který se bude muset měnit.

Co by měl člověk udělat jako první?

První krok není založit další produkt. První krok je udělat si přehled. Kolik mi je? Kdy pravděpodobně půjdu do penze? Jaký státní důchod mohu přibližně očekávat? Kolik chci mít v penzi navíc? Jaké mám současné úspory a investice? Jaké mám závazky? Kolik mohu pravidelně odkládat? Jaký horizont mám před sebou?

Teprve potom má smysl hledat vhodnou kombinaci nástrojů. Někdo potřebuje nejdříve rezervu. Někdo má špatně nastavené staré penzijní připojištění. Někdo nevyužívá státní příspěvek. Někdo nevyužívá daňové zvýhodnění. Někdo investuje, ale bez vazby na konkrétní cíl. A někdo má majetek, ale nemá plán, jak z něj jednou vytvořit příjem.

Dobrá zpráva je, že s rentou se dá pracovat v každém věku. Čím dříve, tím lépe. Ale i pozdější start je lepší než žádný plán. Důležité je vědět, kde jsem dnes, kam se chci dostat a jakou cestu zvolit.

„Být připravený na penzi neznamená mít jeden produkt. Znamená to vědět, jaký život chci jednou žít a jak se k němu finančně dostanu.“

Na závěr: renta má být součástí každého finančního plánu.

Renta není téma jen pro lidi těsně před důchodem. Je to součást finančního plánu každé domácnosti. Stejně jako bydlení, zabezpečení, rezerva nebo investice. Pokud ji člověk neřeší, neznamená to, že problém zmizí. Znamená to jen, že se k němu vrátí později — často s menším časem a menším prostorem na chyby.

Stát bude svou roli plnit dál, ale penzijní reforma ukazuje, že systém se mění a bude se měnit. Proto dává smysl využít dostupné státní příspěvky, daňové výhody, vhodné investiční nástroje a hlavně čas. Ne kvůli produktu. Kvůli budoucí svobodě.

Protože otázka nezní jen: „Kolik budu mít v penzi?“ Otázka zní: „Jak chci v penzi žít?“